Jsem před rokem dostala na starost statek po dědovi ( ne že bych dědila, ale bydlím nejblíž

). Loni jsem si tam nasázela nějaké prěbytky, zasela nějaké letničky a udělala pár záhonků na zeleninu. Zbytek bývalé zahrádky zůstal ladem a koncem léta už na něm byl velmi bujný porost. Je neuvěřitelné, jak příroda využije chvilkové nepozornosti a hned si vezme zpět, co jsme jí sebrali

. Jsem včera asi hodinu odplevelovala záhon 2x6m. Ty kopřivy, co jsem vyryla loni při Novu, se objevily znovu. Zjistila jsem, že kořeny zasahují až pod přístavek, kam se nedostanu ( asi nastoupí herbicid).
Pampelišky už se opravdu neukázaly, zato tam vyrostlo kdeco jiného. Po mírné zimě vše krásně zelené, kopřivy mají semena skoro zralá. Zkrátka džungle

.
Takových "zapomenutých" míst tam bylo hned několik, po třech hodinách se přiznám, že už jsem nemohla a zbaběle jsem zdrhla

, dnes mě bolí celé tělo. Jako dítě jsem nechápala, jak může babička u pletí celou dobu stát v předklonu, teď už chápu, dá se to vydržet dýl, než si ke každému plevelu sednout na bobek. Za hodinu tak člověk nadělá mnohem víc dřepů, než kdy ve škole při TV ( tělesné výchově).
Přestala jsem věřit na trojpolní systém

, kdysi mi to přišlo jako logická věc, po včerejšku nechápu, proč naši předci nechávali pole za jeden rok zarůst plevelem, aby ho pak další dva roky pracně odplevelovali

( a furt dokola

)